V praxi se často dává přednost rychlým jednoduchým metodám před časově náročným
hledáním optimálního řešení. Osvědčilo se rovnoměrné rozmístění středů po
vstupním prostoru, výhodné zejména v případě, kdy vstupní data jsou také
rozmístěna rovnoměrně. Další možností je náhodné vybrání tréninkových
vzorů.
Pokud hledáme takové rozmístění, které opravdu zachycuje rozložení vzorů z tréninkové množiny, použijeme některý z algoritmů vektrové kvantizace.
Problém vektorové kvantizace vznikl v souvislosti se zpracováním a
aproximací signálů. Úkolem je aproximovat hustotu výskytu reálných vstupních
vektorů pomocí konečného počtu reprezentantů
. Každému vektoru
pak přísluší reprezentant
, který je mu nejblíže:
Kvalita řešení je dána chybovou funkcí
![]() |
(4.2) |
Metody vektorové kvantizace se snaží minimalizovat tuto funkci. Vzhledem
k tomu, že index závisí jak na vzorech
tak na jednotkách
,
není triviální vyjádřit derivaci chyby vzhledem k vektorům
. Obvyklé
gradientní metody proto nejsou vhodné a používají se různé heuristické
iterativní algoritmy.